To bylo tak. V jednom velikém městě plném cihlových domů byla veliká cihlová školka. A v té veliké cihlové školce bydlely kromě jiných zvířátek také Berušky. A nebyly to obyčejné Berušky. Byly to Berušky tuze hladové. Víte, jak se pozná tuze hladová Beruška? Velice snadno! Všechny tečky se jí z krovek přesunou na pupík a tam skáčou tak dlouho, až se z bříška začne ozývat hlasitý rámus. Takové kručení. „Chrrroummm, chrrroummm.“ No a když je takových tuze hladových Berušek víc pohromadě, kručí jim bříška tak nahlas, že se z toho někdy otřásá celá školka. No vážně. Jednou se školka třásla tak moc, že paní ředitelce spadla do kafe moucha ze stropu.
No a zrovna nedávno to zase začalo. Nejdřív jedna Beruška, pak druhá, třetí, čtvrtá… za chvíli bylo tuze hladových Berušek s kručícím bříškem asi dvacet. Naštěstí už s tím jejich paní učitelky tak trochu počítaly a tak honem navrhly:
„Berušky, co kdybychom si samy něco uvařily na jídlo? Přímo tady ve školce?“
„Anóóóóó! Hurááááá!“, volaly všechny Berušky. „Ale co? Co si uvaříme, paní učitelky?“
„Brambory. Krásné šišaté brambory. A každá Beruška bude mít svou vlastní.“
Berušky to v první chvíli trochu překvapilo. Měly chuť spíše na středně propečený steak s pepřovou omáčkou. Nebo na jejich oblíbené kaviárové toasty ze školkové jídelny. Ale hlad byl silnější a tak všechny Berušky souhlasily a nadšeně se pustily do díla.
A jak to dopadlo?
To už se podívejte samy, milé děti 😉
[nggallery id=89]